3 věci, které prospějí vztahu

Krisztína Pavlíčková22.5. 20220

Kdyby mi to tehdy někdo řekl…

Jsem celá zkoprnělá. Bojím se pohnout. Drolí se pode mnou štěrk. Cítím, jak mi ujíždí nohy. Křečovitě se držím okolních kamenů. Dochází mi síly. Valí se mi slzy do očí. Přítel už je asi dávno nahoře, ale s jistotou to nevím, nejsem schopná zvednout hlavu.

Děsí mě mělký potůček pár centimetrů pode mnou. Přítel snad vůbec neví, že mám strach, že potřebuju pomoc. Mám najednou pocit, že mu na mně nezáleží. V hlavě se mi honí katastrofické scénáře o tom, jak spadnu dolů a umřu. Kdy už si konečně všimne, že jsem zůstala pozadu? Když mě má rád, tak to přece vycítí, že je se mnou něco v nepořádku. Jak to, že mě po čtyřech letech vztahu nezná? Propadám stále větší panice. Jsem celá ztuhlá a moje brečení nabírá na intenzitě.

„Co je s tebou? Podej mi ruku!“ Slyším najednou jeho hlas. Vytáhne mě nahoru na násep. Tiskne mě k sobě. Jsem celá rozklepaná, těžce dýchám… ale vysvětlit mu to nedokážu. Od této příhody uběhlo mnoho let. Co bych dnes jako koučka svému mladšímu já poradila?

1) Zbav se svých utkvělých představ o lásce a vztahu

O čem jsem tehdy byla přesvědčená? Že,…

si rozumíme i beze slov
ve všem musíme být zajedno
ve vztahu děláme vše spolu
velká láska znamená stále harmonický, bezkonfliktní vztah

To je jen pár představ, které jsem tehdy v sobě pěstovala. Seznam by ale mohl být nekonečně dlouhý. Mýty o lásce šíří společnost, rodina, některé si vytváříme sami na základě zkušeností. Pokud vztah podporují (jsou i takové), tak si je nechme. Často ale máme přesvědčení, které nám spíš škodí. Takové pomáhám svým klientkám odstranit během koučinkových setkání. Co s nimi můžete udělat rovnou?

Konfrontace s realitou

Vezměme příklad toho, že ve všem musíme být zajedno. Pokud jsme spolu nevyrostli v jedné vesnici na konci světa, je dost pravděpodobné, že pocházíme z různých rodin, máme různé životní příběhy i jiné povahy. Je tedy nesmyslné, že bychom měli stoprocentně na všechno stejný názor a dělali úplně všechno stejným způsobem.

U mě toto přesvědčení vedlo k sebezapření. Jakmile se objevila sebemenší odlišnost, snažila jsem se ji odstranit tím, že jsem se přizpůsobila. Cílem vztahu však není, abychom se stali úplně stejnými. Právě naše odlišnost je zdrojem obohacování. Pokud jsme jiní, je zcela přirozené, že dochází ke konfliktům. Čímž vyvracíme další z mých utkvělých představ. Není cílem vyhýbat se konfliktům, ale naučit se s nimi zacházet.

2) Svá očekávání říkej nahlas

Když už jsme si ujasnili, že nejsme stejní, logicky dojdeme k tomu, že ani nepřemýšlíme stejně. Pokud si svá očekávání necháváme pro sebe, chceme po tom druhém, aby uměl číst naše myšlenky. Předpoklad, že si rozumíme beze slov, vede ke zklamaným očekáváním.

Tehdy, nad tím potůčkem, jsem měla strach. A předpokládala jsem, že to přítel vytuší. Místo prosby o pomoc, jsem si raději dokola přehrávala své lítostivé myšlenky v hlavě. Byla jsem na něho čím dál naštvanější. On neměl důvod se otáčet a kontrolovat, jestli jsem naživu, byl to štěrkovitý břeh podél malého potůčku, nic hrozného.

Kdybych mu řekla, že se takových míst od dětství děsím, že je to pro mě skoro taková výzva, jako přejít visutý most v Himalájích, dala bych mu šanci se o mě postarat. Jenže on to netušil. Zarytě jsem mlčela. Při tom stačilo říct. „Počkej na mě prosím. Nemůžu se vůbec pohnout, mám hrozný strach, že spadnu dolů. Potřebuju tvoji pomoc.“

Někdy očekáváme, že nám druhý pomůže, i když si o to neřekneme, nebo dokonce, i když pomoc odmítneme. Jindy zase naznačujeme, že by bylo dobré umýt nádobí a předpokládáme, že druhého trkne, že to byla prosba, aby se do toho pustil. Očekáváme, naznačujeme a pak se divíme a jsme naštvaní, že věci dopadly jinak.

Naučme se říkat svá očekávání (a zároveň dovolme tomu druhému svobodu odmítnout).

„Mohl bys prosím umýt nádobí?“
„Potřebovala bych odpoledne něco zařídit, mohl bys prosím vyzvednout děti?“
„Hrozně se mi líbilo, jak jsme minule vyrazili tancovat, mohli bychom to někdy zopakovat. Co myslíš?“
„Moc mě ráno potěšilo, jak jsi mě objal v kuchyni, klidně to dělej častěji.“
„Chtěla bych tě poprosit, abys o mých potížích v práci neříkal svým rodičům, není mi to příjemné.“

Říct těch pár slov nahlas nám ušetří spoustu studených válek ve vztahu, kdy druhý ani netuší, co provedl. Je to další možnost se lépe poznat a zjistit, co se tomu druhému líbí. Platí i opak, pokud se nám zdá, že druhý svá očekávání neříká, ptejme se ho.

3) Sdílej své nitro

S říkáním očekávání souvisí sdílení hlubin své duše. Jedním ze základů každého vztahu je emoční pouto. Podmínkou fungování dlouhodobého vztahu je péče o toto pouto.

Co je emoční pouto?

Každého jedince si můžeme představit, že má své jádro, kde nosí podstatu svého bytí, kde se ukrývá ON, takový, jaký je. Na toto jádro jsou nabalené různé vrstvy, naše společenské role, aktivity, naučené chování, postoje a názory. Emoční pouto je propojením našich jader. Může vzniknout jedině tehdy, pokud druhému dovolíme proniknout pod všechny ty vrstvy.

Co mělo udělat mé tehdejší já? Přesný opak toho, co udělalo. Měla jsem mluvit o tom, že mám strach a proč. Tím bych příteli umožnila nejen nahlédnout do svého nitra, ale dala mu také najevo svoji důvěru.

…a jak o pouto pečovat?

Druhého můžeme do svého světa pozvat, když s ním sdílíme náš způsob vnímání věcí, své sny, obavy, ztroskotání, to, co nás dojímá, rozveselí, nebo naopak rozesmutní. Dáváme mu tím příležitost být součástí našeho života. Může nám pomoct zrealizovat sny, hledat řešení, podržet nás, inspirovat.

O pouto pečujeme také, pokud se zajímáme o toho druhého. Ptáme se nejen na to, CO dělá, ale i JAK věci prožívá, co je motorem jeho fungování.

„Proč tě vlastně štve tvůj šéf?“
„Mám pocit, že tě nebaví jezdit na dovolenou k moři. Jak by sis představoval ideální dovolenou ty?“
„Proč je pro tebe důležité, abychom chodili včas?“
„Co tě baví na tom, že chodíte s klukama každou středu na fotbal?“

Hektické všední dny mají tendenci omezovat rozhovory na organizační záležitosti, „to do listy“, příkazy. Najděme chvíli, klidně při společném čištění zubů, abychom se druhého zeptali, co zrovna prožívá, co ho v těchto dnech baví, štve, z čeho má strach nebo radost.

U svých klientů se často setkávám s tím, že vědí, že jim nefunguje komunikace, ale nevědí, jak situaci změnit. Během setkání pak řešíme, jaké otázky přidat, o čem se bavit, i načasování rozhovorů.

O vztah je potřeba stále pečovat

Kdyby mi tehdy toto všechno někdo poradil, pravděpodobně by vztah neskončil rozchodem. Nemá ale cenu plakat nad rozlitým mlékem. Dnes vám o tom píšu, abyste měli možnost dělat věci jinak. Spoustě konfliktů jde předejít, pokud své představy říkáme nahlas. Je možné, že díky tomu se nám s partnerem společně povede zatočit i s některými mýty o lásce a vztahu, kterým věříme. Sdílejme s druhým nitro své duše, tím posílíme emoční pouto mezi námi a zůstaneme v kontaktu.

A co když se někde něco zlomilo a nejde vám to?

Občas k tomu, abychom našli zpátky cestu k sobě, potřebujeme získat odstup. A když jsme ve svých zamotaných příbězích ponoření až moc, může nám pomoct pohled někoho cizího. Využijte prostor individuálního koučinku k nalezení cesty k láskyplnému vztahu.