Partner dělá věci jinak! Co s tím?

Vstávám brzy, on chodí spát pozdě. Uklízím každou sobotu, on, když se mu zachce. Snídám hned po probuzení, on jí až v jedenáct. Plánuju, on řeší, co bude dnes…

Jsme rozdílní, protože máme jiné povahy, byli jsme jinak vychovaní, máme jiné životní zkušenosti. Když se pak sejdeme v páru, postupně začneme na naše rozdílné návyky narážet. Podle toho, nakolik je pro nás dané téma důležité, ale hlavně nakolik jsme přesvědčeni, že náš způsob dělání věcí je ten jediný správný, vedou tyto střety ke konfliktům

Pro mě bylo nejnáročnější naše slavení Vánoc. Manžel sebou přinesl zajímavý zvyk. U nich Štědrému dni předcházela velkorodinná vánoční večeře (23. prosince), které se kromě něho a jeho dětí, účastnili i jeho rodiče a sourozenci. Ze začátku mi nevadilo, že slavíme o den dřív a pak už nemáme „normální“ Vánoce. Bylo to praktické. Slavili jsme všichni spolu a manželovi děti si mohli užít další den „druhý“ Štědrý večer s maminkou. Jenže se narodila dcera. Začaly na mě doléhat tlaky okolí.

„23. prosince přece nejsou opravdové Vánoce!„

„Měli bychom slavit 24. prosince, jinak z toho bude mít dcera zmatek!„

„Už nikdy nezažiju Vánoce, které jsem měla ráda v dětství!„

Co tedy s tím, když partner dělá věci jinak? Dovolíme tomu stát se zdrojem nekonečných hádek…. Nebo se pustíme do hledání společného řešení. K tomu druhému nám pomohou následijící tipy:

Mějme před očima, že cílem je budování dlouhodobého vztahu

Bylo by škoda ho zahodit jen proto, že věšíme prádlo jiným způsobem. Samozřejmě může jít o mnohem závažnější témata, ve kterých máme nesoulad. Pokud však máme společný cíl, může nám to pomoct poodstoupit a podívat se na problém z jiné perspektivy. Je to vůbec něco, co potřebujeme řešit?

Přijměme fakt, že se věci můžou dělat různými způsoby

Akceptovat, že druhý to dělá jinak a dát mu k tomu volnost. Když se vrátím k vánoční tématice, moje rodiče si do manželství přinesli dvě různé štědrovečerní polévky. A protože oba chtěli uchovat svoji tradici, nakonec se vařily obě. Každý si mohl vybrat, na co měl chuť. Časem se z rybí polévky stala ta pro dospělé a čočková byla pro děti.

Přijměme fakt, že každý děláme věci správně, z vlastního úhlu pohledu.

Odložme tedy předsudky, přestaňme kritizovat a shazovat.

Mám pravidlo, že se uklízí v sobotu, což mě často znervózňuje, protože třeba nestíhám, je toho moc, nebo zrovna se mi do toho nechce. Manžel je velmi pořádkumilovný člověk, ale na rozdíl ode mě se nesvazuje tím, že by si stanovil nějaký den jako uklízecí. On se pustí do úklidu, když nepořádek překročí určitou míru. Což může být klidně každé tři dny, nebo jednou za měsíc.

Z mého pohledu je důležité, že máme pravidlo, zatímco manžel se zaměřuje na samotný výsledek aktivit. Který z nás to dělá správně? Oba! Každý máme své důvody, proč to děláme tak, jak to děláme. Domácnost jsme si tedy rozdělili a každý máme na starosti svoje teritorium, za jehož úklid zodpovídáme.

Buďme zvídaví k tomu, jak to dělá druhý

Představme si to, jako kdybychom každý měli svoji horu. Pokud nás bude zajímat, proč to druhý dělá jinak a jak vlastně jeho metoda vypadá, je to, jako kdyby nás vzal na svoji horu a my jsme měli možnost si svět prohlédnout z jeho úhlu pohledu. Můžeme ho tím lépe pochopit. Také tímto malým gestem o něj projevíme zájem a tím trochu víc upevníme naše emoční pouto.

Předpokladem je samozřejmě ochota pozvat toho druhého na svoji horu i pozvání přijmout.

Je možné, že po tomto výletě se nic nezmění, ale minimálně bude pro nás jednodušší přijmout fakt, že to ten druhý dělá jinak. Také můžeme zjistit, že to dává větší smysl, než jak to děláme my, nebo nakonec najdeme úplně nový způsob.

Pro mě byla vždy velmi důležitá společná snídaně o víkendu. Manžel zase pochází z rodiny, kde každý snídal, kdy chtěl. Díky tomu, že jsme pochopili pohled toho druhého, jsme nakonec zavedli nový zvyk, který nám vyhovuje. V sobotu se každý zařídí, jak chce a v neděli máme společnou snídani s vánočkou.

Dovolme si nacházet vlastní cesty

Je možné, že najdeme nějaký úplně nový způsob, jak věci dělat. Občas to bude znamenat překonat nesouhlas okolí, nebo vlastní nostalgii. Ale už jsme dospělí a dělejme to, co nám vyhovuje v našem páru. Vzpomínky na zvyky z dětství můžeme vyprávět našim dětem.

Zajímá vás, jak to dopadlo se slavením Vánoc? Přiznám se, trvalo to několik let, než jsme našli řešení na tento hlavolam. Potřebovala jsem pochopit, co je vlastně důležité. Probrala jsem s manželem, proč považuje dvoje Vánoce za sebou za zbytečné. Také jsem si se sebou ujasnila, že Vánoce mého dětství jsou z jiné doby a moje vzpomínky na ně mi zůstanou navždy. Jak to tedy máme dnes? Pokud to okolnosti umožňují, slavíme Vánoce 23. prosince se všemi a ve vší parádě, s kaprem, salátem, dárky, zpěvem a veselím a druhý den odpočíváme. Pokud se navštěvovat nemůžeme, jak tomu bylo v loňském roce, pak slavíme ve třech, stejně jako většina lidí v České republice, až na Štědrý večer.

Žít v páru znamená neustálé střetávání dvou lidí. Tyto setkání mohou být zdrojem stálých konfliktů, anebo se k nim můžeme postavit otevřeně a kreativně a vytvářet náš společný život, ve kterém je nám oběma dobře.
Chcete najít to vaše kreativní řešení? Udělejte první krok díky individuálnímu koučinku.
Více informací naleznete TADY >>