Je neschopný nebo je schopný v něčem jiném?

Nezdařená rekonstrukce

Eliška s Honzou se rozhodli rekonstruovat dům. Eliška mi vypráví, že tímhle tempem bude dřív opravená celá D1, než by stál její vysněný dům.

„Proč?“

„No protože Honza je neschopný. Projekt je hotový půl roku, ale není schopný napsat architektovi jeden blbý mail, že tam chci něco jinak.“

„A proč e-mail nenapíšeš ty?“

„On slíbil, že mu to napíše. Navíc jsem pro, abychom se v tom nemontovali oba.“

Jasně, to dá rozum. Pak se ji zeptám, jak si tu přestavbu představují a Eliška mi začne dopodrobna líčit, co by se mělo všechno změnit. Ve svém vyprávění neopomene zmínit, jak to bylo skvělé, když s Taťkou před pár lety předělávali koupelnu. Úplně ji u toho září oči.

„Eli, proč tu přestavbu neorganizuješ ty?“

„To má udělat Honza a slíbil, že se pochlapí a dotáhne to.“

Po pár dalších otázkách zjišťuju, že u nich doma se stavbou vždy zabýval Taťka= chlap, a tak Eliška čeká, že se té role ujme Honza. Je nešťastná, že se mu do toho nechce, že k tomu nemá vztah, zatímco ona by přesně věděla, co je potřeba.

Proč to nefunguje?

„Měl by to dělat!“ Zádrhel je právě v této větě. Kdo tvrdí, že by to měl dělat? Proč by to měl dělat? Kdo říká, že to nemůže být jinak?

Máme tendenci role v páru rozdělovat podle toho, co jsme viděli v dětství, v předchozích vztazích nebo podle toho, co nám podsouvá společnost.

Eliška očekává, že přestavbu domu zorganizuje Honza, protože to tak doma viděla. Jenže zatímco Elišku by to bavilo, Honza k tomu nemá žádný vztah. Výsledek je, že jsou oba zklamaní. Eliška má pocit, že je Honza neschopný, protože není jako její Taťka. Honza má neustále pocit zklamání ze sebe, protože by rád Elišce udělal radost, ale v něm to prostě není.

To, že ho nebaví přestavba domu ještě vůbec nic neříká o jeho schopnostech. Třeba umí skvěle uzavírat milionové obchody, je uznávaný odborník na čidla do tunelů, nebo ho baví vařit a kvůli tomu je ochotný celé noci studovat, nebo vstávat brzy ráno. To označení, že je „neschopný“ vychází ze zklamaného očekávání Elišky.

Co kdyby to bylo jinak?

Co by se stalo, kdyby velení převzala Eliška? Honza by ji mohl zastoupit v něčem, co zase ji moc nebaví a tím by si oba polepšili. Honza by mohl Elišku obdivovat v tom v čem je dobrá a Eliška by byla vděčná, že on udělá to, co ji nebaví. Uvolnilo by to mezi nimi napětí.

Pokud máme v páru úkoly rozdělené podle toho, co by kdo MĚL dělat, je dobré si položit otázku,

Pokud je odpověď NE, ptejme se,

• Je něco, co dělám s odporem a toho druhého by to bavilo?

Není relevantní, jestli to umí líp, protože pokud nás něco baví, dokážeme se to naučit, když k tomu dostaneme prostor.

• Nakolik je ta činnost nezbytně nutná?

Třeba máme nějakou činnost, která nás ani jednoho nebaví a děláme ji jen proto, že se to má. Takovou činností může být klidně vaření teplých večeří. Jsou opravdu nezbytně nutné?

Pokud nás daná činnost vůbec nebaví, ale považujeme ji za důležitou

• Mohl by to udělat někdo jiný?

Můžeme třeba najít paní na úklid a tím získat čas na jiné věci. Je dobré zvážit, zda je pro nás přínosnější ušetřit peníze, nebo získat čas. V tomto případě ten čas může klidně zahrnovat i ty hodiny nucení se do úklidu.

• Mohli bychom to udělat společně a byla by aspoň legrace?

• Můžeme se v té činnosti střídat?

V páru žijeme dva odlišní jedinci, každý máme nadání na něco jiného.

Ráda byste to u vás doma změnila, ale napadají vás jen důvody, proč to nejde? Pusťme se do toho společně při 60 minutovém individuálním setkání.