Salsa tři večery v týdnu. Byla jsem dlouho v práci, Jára si mě u nás před kancelářskou budovou vyzvedl, něco malého jsme pojedli a už jsme mířili do klubu. Tancovali jsme do roztrhání těla, občas to proložili odpočinkem na baru. Když jsme chtěli být jen ve dvou, přesunuli jsme se do mého bytu o pár tramvajových zastávek dál. A pro zpestření jsme obráželi víkendové semináře. To byly časy!
Zatímco před deseti lety by mě ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli přestat pravidelně tancovat, „mě chybí tancování,“ povzdechla jsem si před pár dny. „Co kdybychom zase jezdili jednou týdně do klubu?“
Před časem jsem narazila na knihu Shahroo Izadi, „the kindness method,“ (volně přeloženo laskavá metoda) která provází změnou krok za krokem. Shahrooina kniha se zabývá zavedením nových návyků pro jednotlivce, princip je však použitelný i ve vztahu. V jejím přístupu se nejdříve zabývá přípravou terénu, až pak přichází na řadu plán a samotná realizace. Pojďme se podívat, jak by to vypadalo s naším tancováním. Jaký je náš terén?
Potkali jsme se při salse, to je neoddělitelnou součástí našeho příběhu. Tanec nás baví a je to společná aktivita, při které zažíváme spoustu legrace a probouzí to naši vášeň.
Přestali jsme, když se narodila Violka. Jezdit tancovat je logisticky mnohem náročnější než před deseti lety, musíme zajistit hlídání. Bydlíme mimo Prahu. A navíc po večerech býváme utahaní.
Takové, které nevyžadují moc úsilí. Třeba odpolední debatní procházky kolem pole, sobotní nákup s kavárnou nebo večerní čištění zubů.
Procházky začaly v době COVIDu. Celé dny jsme byli doma, chtěli jsme nějaký pohyb a nejjednodušší bylo se vypravit kolem pole, které máme za domem. Violka bude za pár let větší a hlídání už nebude potřebovat, ale máme se kvůli tomu teď vzdát tancování?
Co se týče procházek, odrazuje nás většinou špatné počasí. K tancování mě ale napadá mnohem víc věcí. Náročná práce a únava. To, že musíme zařizovat hlídání a co když ho neseženem. Violka může být nemocná. A také, že musíme dojet do Prahy.
Pokud budu trvat na tancování v klubu jednou týdně a moc bych se nezamýšlela, jak to souzní s naším současným životem, mohlo by to dopadnout nějak takto:
Zjistila bych, kdy se v klubu tancuje salsa. Zařídila bych hlídání. Našla vlakové spojení.
První večer by vše klaplo. Dojeli bychom do klubu kolem deváté, kdy tam ještě nikdo není. Protože bychom věděli, že za čtyřicet minut musíme běžet, rovnou bychom zabrali parket. Když už by konečně začínali přicházet lidi, odcházeli bychom, abychom stihli vlak domů. Večer bychom si užili a byli bychom nadšení z té naší schopnosti podnikat tak šílené věci.
Další týden by jeden z nás byl utahaný, ale stejně bychom jeli, protože jsme si to naplánovali. Cesta domů by ale byla dlouhá.
Třetí týden by bylo moc práce. Sice bychom došli na vlakovou zastávku, ale tam bychom se obrátili a vrátili se domů.
Čtvrtý týden už bychom ani nezařizovali hlídání. Zůstal by nám pocit frustrace, že to nejde.
Jak ale dostat tancování zpátky do našeho života? Rozhodně nemůžeme v tuto chvíli začít ambiciózním plánem, jakým je jet jednou týdně do klubu. Je to do začátku velké sousto a je pravděpodobné, že to nedopadne.
A co kdybychom se rozhodli pro víkendové semináře? Jednou za čas se hlídání sehnat přece dá. Určitě je to dobrý nápad. Pokud ale v mezičase netancujeme, je to podobné jako s intimitou, odvykneme si a je složité znova nastartovat.
Potřebujeme něco pravidelnějšího a ještě méně náročnějšího. Ideální je novou aktivitu sdružit s něčím, co už děláme. A co si před čištěním zubů zatancovat na jednu písničku? Není to málo? My přece chceme pořádně tancovat! Podívejme se na to ale zblízka, vezměme jeden rok.
V lednu se rozhodneme, že budeme chodit každý týden tancovat do klubu. Vydržíme to tři týdny a pak tento projekt na dlouho odložíme, třeba do dalšího ledna. Za celý rok si zatancujeme zhruba
2 hodiny
Pokud se rozhodneme věnovat tanci každý večer jednu písničku o 4 minutách, počítám 300 večerů, (můžeme být nemocní, na služební cestě nebo mít jiné překážky) za rok protancujeme
20 hodin
To už za zvážení stojí!
I tato drobná změna však bude čelit našim výmluvám, proto se musíme připravit. Předvídat výmluvy a mít připravené reakce. Usnadnit si situaci tím, že si sestavíme playlist. Také si předem ujasníme, jaké důvody jsou legitimní pro vynechání našeho rituálu.
Časem se z jedné písničky může stát půl hodina. Přesuneme se z koupelny do obývacího pokoje. A třeba se naučíme nové choreografie podle youtube videí. A pak už bude jednoduché se přesunout do klubu. Zvládnutí počátečních drobných kroků nám dodá sebevědomí, sílu a motivaci k pokračování.
Společné koníčky z doby zamilovanosti mohou sloužit jako inspirace pro oživení vztahu. Občas však potřebují dostat novou podobu, aby zapadly do našeho současného života. Pozvolná drobná změna zvýší šanci na úspěch. Jak říká s oblibou Stáňa Stiborová, nedokonalé něco je vždy lepší než dokonalé nic. Nečekejme až bude vhodnější doba, až budou děti velké, až budeme mít méně stresující práci. Vztah nepočká. Ať tedy žije salsa v pyžamu!
Líbí se vám ta myšlenka dělat zase něco společně, ale nevíte kde začít a zdá se vám to nemožné? Využijte 60 minutový individuální koučink, na kterém si ujasníte kde, s čím a jak začít.
Tohle je moc důležité téma a je skvělé, že to umíte tak výstižně popsat. Je to skvělé číst jak před dětmi, tak ve chvíli, kdy s nimi honíme každou volnou chvilku v tom kolotoči, kterému říkáme rodičovství 😊